veselé vánoce

Jak jsme čekali na Jéžiška

Fotbalový klub na vesnici, to není ledajaká společnost. Hráči, funkcionáři, trenéři, fandové. Řeklo by se jedna rodina, ale každej má jiný představy o hře, sestavě, přestupech, tréninku i práci na hřišti. Jeden pije pivo, jinej zase vodku s džusem, někdo radši holky, druhý kluky a třetímu je to fuck. Během sezóny není o vzájemný hádky nouze a i před Vánoci se vždycky na dokopný rozhoří spor o to, jestli dárky nosí Jéžišek nebo né.

Dokopná se blížila ke svému závěru, když se u stolu střední generace k překvapení všech zvedl Ing. Suchý, udeřil pěstí do stolu a prohlásil: „Prdlajs!“ Osazenstvo klubovny zmlklo a Kolda na gauči se probudil. „Žádnej Jéžišek neni“ pokračoval Lukáš. Trenér zčervenal a zakoktal: „Já vim, že neni, ale dárky stejně nosí“. „Ty vole, nás snad trénuje dítě“, ozval se od baru patnáctiletej Tóča, odkojenej virtuální realitou, „každej ví, že dárky nosí Svatej Matrix“. Nastalo znovu ticho, jenom Cardik si tajně schovával do peněženky fotku Santy Clause. Po chvíli se ozval Fiši: „Já se musim trenéra zastat, k nám Jéžišek lítá, má křídla a špinavý, špinavý, špinavý záda“. Rozpoutala se hádka. Zastánci Jéžiška se odvolávali na křesťanské tradice a mlátili bezvěrce. Vzduchem létali popelníky, půllitry, židle, ukradenej putovní pohár z roku 1953 a nakonec ze zoufalství i diplomy. Když jsme byli v nejlepším, vstal předseda, kterej je z nás nejrozumnější, a odpískal konec zápasu: „Chlapci, jedinou možností, jak vyřešit tento intelektuální spor, je sejít se na Štědrej večer tady v klubovně a počkat si“. Načež jako pamětník front na banány vytáhl z batůžku sošku Dědy Mráze a pokračoval: „Víte prd“.

A tak jsme se všichni 24. prosince sešli v klubovně. Je pravdou, že ve většině rodin hráčů i fanoušků se nápad příliš neujal, ale všichni se spolehli na trenéra, kterej je právník a případný nesmyslný rozvodový nápady prej vyřeší. Hráči nakonec do klubovny dorazili všichni kromě Koldy, kterej ale od dokopný pořád ležel v klubovně na gauči. Gery dotáhl z lesa akát, pan Konáš ho ozdobil klobásama a čekání mohlo začít.

Příznivci Jéžiška seděli napravo, odpůrci nalevo. Předseda si sedl k oknu, kde hrozně táhne, ale on je na Dědu Mráze holt zvyklej. Asi hodinu všichni seděli mlčky, až předseda, když na chvíli zastavil drkotání zubů, prohlásil: „Tototome, dedej mi ggggrog“. Vypukla pařba. Panáky se nestačily plnit, pípa se nezastavila. Ticián, kterej má svářečskej průkaz, začal svařovat víno. A znovu se rozproudila živá debata, kdo to vlastně s těma dárkama přijde.

„Dyk je kupuju já, dyk je kupuju já“, trval na svém Lukáš. „Chyba“, pronesl Jéňa, „já je nekupuju a vždycky pod stromečkem jsou. Aspoň v Dobříni. I když možná tam je nosej vodníci z Labe nebo potápěči v rozestavení 4-4-2 “. „To bys měl naťapáno“, správně podotknul Podr. „Kdo má naťapáno, kámo?“, zařval Jéňa a vrhl se na kolegu kauče. Pepa, svobodnej zednář, prohlásil, že je to celkem jedno, čemu kdo věří, ale že ten dárkonoš bude voblečenej ve sparťanským a navrhnul zazpívat si nějakou tu známou koledu jako třeba: „Slávié, hovno jé“. Čímž si vykoledoval úder od Oziho. „Já chci pod stromeček Řepku“, hulákal Máza a Tomáš po něm hodil od baru hašičskou sekeru. Znovu se strhla mela. Fiši s Hrzánama, kterým tráva zapadala sněhem, si nacpali papírky rozdrcenou prskavkou a šli si radši ven zahulit. Tóčové zářili štěstím, kam to v létě přestoupili. Cardik nevydržel s nervama a vyrazil si do tmy zaběhat. Ráďa si vytáhl notýsek a chtěl si zapisoval všechny zbytečný žlutý karty, ale Níca, kterej praštil každýho, kdo se mu nachomejt, ho taky uzemnil, čímž se nám rozpadla obrana. Když všechno skončilo, byli všichni pomlácený jak sláma. Jediní v pořádku byli brankáři Hrouďák a Kádoš, kteří jako vždycky nechytili ani jednu.

Najednou se rozrazili dveře a všichni ztichli v užaslém očekávání. Do klubovny vešli mlčky Tři králové. Začerněné obličeje, zasněžené oděvy. Všichni v úctě ustoupili a vytvořili špalír. Tři králové dokráčeli důstojně až k ozdobenému akátu, tam se uklonili a pozvraceli. Jó, kouřit prskavky není žádná sranda.

A tak jsme neviděli Jéžiška, Santu, Dědu Mráze ani Svatýho Matrixe, ba ani jediného potápěče. Neviděli jsme ani dárky. Ale zázrak přeci jenom přišel. V jedenáct večer se na gauči probudil Kolda, podíval se na hodinky, usmál se a prohlásil: „Teprve jedenáct, to bude Vendulka ráda, že přídu z dokopný domů včas“.