Za nás se to hrálo líp
aneb
pravda i drby z historie FK Bechlín

Martin Podrápský a jiní

1. Proč píšu o fotbale v Bechlíně?

Protože mám fotbal rád. Skoro každý kluk od určitého věku zjistí, že je sice jednodušší posouvat různé předměty šikovnějšími, tedy horními končetinami, ale těmi dolními je to mnohem zábavnější. Vždyť jen máloco nahradí ten klukovský pocit, když dobře trefený kamínek vletí do pootevřených vrat nebo do kanálu. A ještě u toho člověk udrží rovnováhu a neupadne. Když je pak kamínek nahrazen míčem a k dobře trefené ráně se přidá i překonání jiného kluka coby soupeře, pocity střelce tím bývají umocněny. Právě se narodil dravý útočník. Jiného zase začne po čase bavit s lehkou zlomyslností bořit snahy rozených střelců, občas si na někoho vyšlápnout a vůbec být „chlap jak žula“. Vida, ten se hodí do obrany. A vůbec nevadí že při svých zákrocích už zase často rovnováhu neudrží. Chci hrát fotbal rukama? Zvláštní přání, ale prosím. Nastupte do branky, pane.

O fotbale píšu také proto, že mu rozumím. Ale ano, přehnaná skromnost stranou! Fotbalu na vesnici totiž rozumí každý. A nejen tomu vesnickému. Každý sparťan přece vidí, že Slavia má naprostého lempla a dřeváka na každém místě v sestavě. Koneckonců i slávista by Spartě vyměnil dvaadvacet hráčů z dvaadvaceti a nejlépe by tu ligu neměla Sparta radši vůbec hrát, už pro zvýšení úrovně nejvyšší soutěže. Víme proto všichni své, jen každý z nás není grafomanem, který „to musí dát na papír“. Já to ovšem zkusím a zdůrazňuji slovo „zkusím“. Snad se mi podaří najít cestu ke čtenáři a ten třeba znovu na místní hřiště.

2. Sláva otcům zakladatelům (1933 - 1939)

Historie fotbalového klubu v Bechlíně se datuje rokem 1933. V té době již kopaná v tehdejším Československu byla na vysoké úrovni a mnoha významných úspěchů dosahovala jak obě pražská „S“, a to zejména v mezinárodně uznávaném Středoevropském poháru, tak i Československá reprezentace. Rok 1934 pak znamenal pro naši kopanou nevídaný úspěch v podobě finálové účasti reprezentace v turnaji mistrovství světa v Římě. Finálová prohra našeho celku s domácím mužstvem ( 1:2 ), ke které výrazně dopomohl švédský rozhodčí i tlak zfašizovaných organizátorů, však nezabránila velkému třesku ve fotbalovém hnutí. Kopaná se stala sportem číslo jedna a tato atmosféra úspěchů měla pochopitelně vliv na skutečnost, že se fotbalové kluby v hojnějším počtu začaly zakládat i v menších obcích.

Počátek třicátých let znamenal i zrod bechlínského klubu. Než však na domácí hřiště vyběhlo mužstvo Bechlína poprvé, bylo potřeba vykonat mnoho nezištné práce. Především připravit to nejpodstatnější – hrací plochu. Zpočátku se fotbal hrával na pláccích v Čičovech a Marjánčiných ladech. První hřiště bylo vybudováno během třicátých let a leželo poblíž místní hájovny. Podle pamětníků se na pracích podílelo mnoho občanů Bechlína. Do soutěží se tým přihlásil v roce 1933. Do vínku mu byly dány klubové barvy modrá a bílá. První dresy hráčů Bechlína byly obdobou slávistických „sešívaných“ dresů, dokonce i s červenou hvězdou v jejich bílé polovině. Druhá polovina dresu byla ovšem modrá.

O skutečném zápalu hráčů i funkcionářů pro hru zvanou fotbal hovoří mnohé situace z tehdejší doby, které by dnešním hráčům mohly přijít úsměvné, jsou však spíše hodné obdivu. Vezměme například v potaz možnosti dopravy k zápasům na hřištích soupeřů. Jezdilo se v drtivé většině případů na kolech. A pozor! Na jedno kolo byli dva hráči ! Takový herní den v Černčicích, kdy jste museli absolvovat čtyřicet kilometrů k utkání se spoluhráčem „na štangli“, odehrát zápas a stejným způsobem se vrátit domů, by dnešním hráčům připadal jako sci-fi. Pravda, do bližších obcí a měst se tu tam jelo na vlečce traktoru pana Kaviny, ale žádný fofr to také nebyl. Jak směšně potom vyznívají nářky některých dnešních hráčů o nedostatku času mají-li se dostavit na domácí zápas hodinu před výkopem a hlavně včas. Vždyť dříve zabral zápas venku celý den a troufám si tvrdit, že časová náročnost pracovních povinností tehdejšího člověka byla mnohem vyšší. Také poznámky dnešních fotbalistů o nižší rychlosti a kvalitě hry v dobách minulých nemají příliš velké opodstatnění. Vždyť jen předzápasovou a pozápasovou cyklistickou „tréninkovou dávku“ by mnozí dnešní hráči okresních tříd zvládali s vypětím všech sil v nejnáročnější fázi letní přípravy, jestli vůbec.

Ryzím příkladem kvalit tehdejších fotbalistů z vrcholných pater našich soutěží byl světoznámý Josef Bican, nejlepší střelec nejen naší ale i světové fotbalové historie. Jestliže tento hráč běhal stometrovou trať pravidelně pod 11 vteřin (což jsou časy atletických specialistů) není o čem diskutovat. Argument o jiném systému hry obstojí jen částečně, neboť ve fotbale platí ve všech dobách, že rychlost je rychlost, klička je klička a gól je gól. Snad jedině o tvrdosti platí, že s postupující dobou jí neustále přibývá, ale to souvisí spíše s menší úctou k protihráčům v nižších soutěžích a penězi ve fotbalu vrcholovém.

Ale zpět k počátkům kopané v Bechlíně. Druhé hřiště bylo zbudováno v lese za hájovnou, a mělo již solidní parametry. Jeho rozměry byly 105m x 68m a podle výpovědí pamětníků mělo ideálně vlhký povrch, který se však ani v období intenzivních dešťů díky svému podloží nastal neregulérním. Z období let 1933 – 1939 existují jen kusé informace, avšak více podrobností najdeme počínaje sezonou 1939/40, kdy jsou jedním z prvních trenérů týmu Romanem Rámešem napsány první řádky klubové kroniky.

3. Válka skutečná a fotbalová (1939 - 1945)

Léta po obsazení naší země německými vojsky a vytvoření protektorátu Čechy a Morava nebyla zcela jistě pro většinu lidí jednoduchá. Mnoho lidí se proto zeptá, proč se pokračovalo v mistrovských fotbalových soutěžích. Důvody budou nejrůznější. Němcům zpočátku vyhovovalo zdání „normálnosti“ života v protektorátu a na druhé straně i normální lidé potřebovali tu a tam utéci od těžkostí tehdejšího života k něčemu běžnému. A to mohl být i nedělní fotbalový zápas.

V r.1939 – 1940 hrál Bechlín III. třídu, odehrál zvláštní lichý počet zápasů (celkem 39) a skončil na 5. místě tabulky při skóre 152-89. Do II. třídy tehdy postoupilo mužstvo S.K. Horní Beřkovice. V sezóně se zaskvěl střelec Josef Marek, který zatížil konta soupeřů 54 brankami. V následujícím roce 1941 se již podařil našemu mužstvu první postup do II. třídy, a to z prvního místa v tabulce, kdy po šestnácti výhrách a pouze dvou prohrách uzavřel sezónu s 32 body při skvělém skóre 105 : 28. Následující roky 1942, 1943 a jaro 1944 odehráli naši fotbalisté ve II. třídě s velkým přehledem. Skončili na 9. a poté 7. místě II. třídy. Ze soupeřů té doby jmenujme mužstva AFK Bohušovice, Třebenice, Bezděkov, AFK Cítov, Čechie Roudnice, S.K. Bříza nebo S.K.Dobříň. Na podzim roku 1944 se již nehrála oficiální pravidelná soutěž, pouze byly odehrány tzv. Podřipské hry sportovní, kde naši fotbalisté obsadili 4.místo z osmi účastníků. Na jaře r. 1945 se rozehrála podřipská soutěž deseti klubů, kdy po odehrání osmi kol – poslední zápas se uskutečnil 1.5.1945 se v soutěži dále nepokračovalo.

Definitivní konec války v Evropě i u nás přišel o týden později, země si oddychla a hleděla vstříc „lepším časům“. Fotbalisté neměli na oddych ani pomyšlení a okamžitě po osvobození naší země sehráli jedno z prvních přátelských utkání s vojáky Rudé Armády. Vojáci hráli svižně a měli ve svém středu čtyři výborné fotbalisty, ale střelba ze samopalů jim šla lépe než ta kopačkami. Bechlín vyhrál 6 : 3.

4. My jsme Bechlín, kdo jste vy? Bechlín - Sparta Praha 4:2 (1945 - 1946)

Tato sezona je v historii klubu sezonou zvláštní. Především z důvodu, že Bechlín, stejně jako i jiné podřipské kluby (Z.M.P.S.K. Bříza a S.K. Dobříň), hrál II. třídu s kluby z Prahy. A tak k nám zavítaly oddíly jako AFK Olšany, Čechie VIII., S.K. Cvrčovice, Amatér Lev Praha XI., A.B.C. Braník a jiné. Bechlín získal z dvaceti zápasů 15 bodů a skončil na 8. místě z jedenácti účastníků.

Sezóna však přinesla našemu fotbalu ještě jiný svátek. Do Bechlína přijelo kombinované mužstvo Sparty Praha k přátelskému utkání. Tým Sparty, který před pár dny porazil ve slavném zápase celek Derby County 9 : 1 nestačil na nadšené hráče domácích a ostudně v Bechlíně prohrál 4 : 2. Hrdiny zápasu se stali všichni hráči, ale na střelce branek historie naší kopané nezapomene : Míla Macek, Pepík Marek, Jarda Jindřich a Mirek Šmejkal.

V následujících letech – od r. 1947 - docházelo k postupné obměně kádru. Skvělá „stará garda“, v jejímž středu hrálo několik hráčů s kvalitami mnohem vyšších tříd postupně odcházela.

Připomeňme proto alespoň několik jmen :

F. Suchý, Stanislav alias Candr, K. Marek, Vaníček, Šašek, Šmejkal, Fidler, M .Macek, J.Marek, Kopecký, Razák, Josef Macek, Pixa.

Tito hráči jsou však v průběhu let nahrazováni dalšími dobrými plejery, jako byli O. Černý, S. Kopecký, E. Stuchlý, Jarda Macek, J. Nicek, Láďa Palic, J.Urban, A. Blahoš, Cinibulk, M. Černý a další.

5. Kupředu, zpátky ni krok! (1947 - 1961)

S nástupem komunistů k moci docházelo k mnoha změnám, pohříchu však většinou nesmyslným. Období konce čtyřicátých let a let padesátých je obdobím, kdy politika měnila osudy národa i jednotlivců způsobem, jenž budou historikové moci zkoumat donekonečna. A jejich vysvětlení a odborné statě budou toto období hodnotit nejspíš nejen z hlediska faktů, ale hlavně z hledisek dob a režimů, ve kterých oni sami budou žít. Popis politické historie není ambicí tohoto spisku, jak však uvidíme dále, ani fotbalové hnutí nebylo ušetřeno nejrůznějších hokus-pokusů nových mocipánů. Příkladem „blbosti nového typu“ byla snaha změnit názvy tradičních fotbalových mužstev v „revolučním duchu“ padesátých let.

V roce 1947 se konsoliduje poválečné uspořádání fotbalových soutěží a mužstvo Bechlína hraje svou soutěž - stále ještě druhou třídu - s okolními oddíly okresu, k nimž se přidávají kluby z Mělnicka a Kralupska (Viktoria Nelahozeves, AFK Cítov, Slavoj Mikovice, Čechie Kralupy, Polaban Vlíněves) a také kluby z Ústí nad Labem ( Schichtovka, Železničář). Sezonu již pomalu končící „stará garda“ ukončila solidně s patnácti výhrami a stejným počtem proher.

V následujícím roce 1948 někdo zapíjel „vítězství v únoru“ a jiný „ prohru v březně“. Náš tým v rámci II. třídy prohrál dvakrát vysoko s oddíly z ústecka – v Krásném Březně 7 :1 a pak ve Vaňově 6 : 3, přesto však na konci sezony končí v poklidném středu tabulky a aktivním skóre 74 : 60. A stejně tak dobře si vede i v následujícím roce 1949, ovšem soupeří již s novými celky opět reorganizovaných soutěží. Zápasy II. třídy roudnického okresu vybojuje s mužstvy Račiněvsi, Budyně, Bohušovic, Agrostroje, Lounek, VTJ Terezín, Štětí, Úštěka, Libotenic, Břízy, Brozan a Bezděkova.

Rok 1950 je rokem opuštění II. třídy a jedné pěkné ostudy. K poslednímu utkání do Štětí jelo naše mužstvo bez jakýchkoliv ambicí. Štětí, které hrálo o postup a nutně potřebovalo Bechlín porazit, nabídlo za vítězství v zápase drobný obnos – a Bechlín utkání prodal. Ovšem porážka 1 : 18 je opravdu silná káva. Pro hráče Bechlína ale byla zřejmě silná málo, neboť i po ní se za peníze z úplatku stačila většina hráčů cestou ze Štětí lehce „líznout“. Hráči pak uspořádali soukromou nedělní návštěvu kostela v Račicích, kde si trochu zazvonili na kostelní zvon, a po „mši“ se odebrali do Předonína. Tam si „půjčili“ několik dřevěných latí, bohužel však z plotu podniku u Hybnerů. Silné kafíčko pak bylo s klubem řešeno u roudnického okresního soudu.

Do zápasů III. třídy se v sezoně 1951/52 zapojili další noví hráči – Josef Masojídek, L.Knobloch, Vlastimil Macek, Sláva Matoušek, Petr Mitnik, Luba Dvořák, Míla Dvořák a další. Sezona to byly fotbalově spíše průměrná a mužstvo skončilo sedmé z deseti. Mnohem významnější událostí r.1952 se stalo vybudování nového hřiště na Štěpánovském poli. Nová hrací plocha tak byla umístěna prakticky do středu obce. Současně byly u hřiště vystavěny nové hráčské kabiny, což se z dnešního pohledu jeví jako samozřejmost. Byly to ovšem jedny z nejlepších šaten v okrese a ve III. a nižších třídách vůbec první. Snad možná proto se v budoucích letech pozapomnělo na vývoj technického zabezpečení mužstev, budova kabin chřadla a díky nepříliš důsledným renovačním pracím se dnes klub může chlubit možná historickou raritou okresního formátu, ale nikoliv již tak kvalitním technickým zázemím.

V roce 1953 skončil tým na dobrém 4. místě z dvanácti oddílů (soutěž vyhrál Sokol Brozany) a do mužstva přicházejí další mladí hráči – V. Kubík, V.Vízner, J.Písek, V. Steinfest, B. Palic a R. Horáček. Nově složené mužstvo obsazuje v r.1954 pěkné páté místo, postoupil Tatran Štětí. Následující sezona v r. 1955 přinesla do mužstva opět novou krev. Přicházejí hráči jako Z. Barcal, J.Vacek a O.Suchý. Vzhledem k radikálnímu omlazování z let minulých je položen základ týmu, který se bude dále vyvíjet a získá v budoucnu nejeden úspěch i přes problémy následujících dvou let. Omlazování týmu nabyl tehdy problém, vždyť bylo odkud brát. Místní dorostenci hráli dokonce krajský přebor, což v malých bechlínských podmínkách byl významný úspěch. Nicméně s příchodem mládí chytili druhý dech i zkušenější hráči a zejména L.Palic, J. Macek a L.Dvořák podávali i nadále výborné výkony. Tým obsadil 4. místo a v dalších letech se očekával jeho další vzestup už jen proto, že základna týmu byla mimořádně široká a mnozí hráči hostovali v jiných oddílech Podřipska.

Rok 1956 však všem zasadil ránu. Z výboru klubu odcházejí A. Matoušek a M.Peterka, mužstvo si nikdo nechce převzít na starost. Přestože se situace vyřeší, silný tým obsazuje v soutěži pouze 7. místo, což je v té době poměrně zklamáním. V následujícím roce se však oddíl konsoliduje, mužstvo i s novými posilami M.Konfrštem, Z. Kollamanem, J.Hlaváčkem a M. Novotným končí v soutěži v popředí tabulky a netrpělivě očekává příchod nové sezony, zvláště když opět našlo parádního střelce Václava Kubíka, který dal 37 mistrovských gólů.

Pokud jste si všimli, že předchozí údaje o fotbalových sezonách jsou uvedeny vždy jen jedním rokem, nemýlíte se. Sezona započatá na jaře 1957 byla sezonou delší. S přechodem na model podzim/jaro ji bylo nutné odehrát vícekolově jaro-podzim-jaro. Tato prodloužená byla nakonec šťastnou pro náš celek. Do II. třídy se společně s kluby z Dobříně a Klenče vrací i náš oddíl.

Snad každé generaci hráčů je souzeno zažít si ve své kariéře nějakou tu aférku. V ročníku 1958/59 se kromě výborných výkonů našeho mužstva urodila na našem hřišti i drobná neshoda s hráči Českých Kopist, o níž se pak zmiňoval i dobový celostátní tisk. Hoši se prostě servali jak psi. Během zápasu došlo k pár drobným pošťouchnutím, posléze se přešlo od jemných pokopnutí po koňské rány do holení soupeřů a když hostující brankář nakopl do hlavy L.Palice poté, co tento hráč zvýšil na 4:3, facka sedla k facce a už to bylo na pěsti. Prostě pro diváky tvrdších nátur ( a to asi byli skoro všichni) celkem bezva zábava. Fotbalově to z počátku sezony však vypadalo na návrat do III. třídy. Po čtyřech kolech měl Bechlín pouhé 2 body a tým byl v rozkladu. Jestli je na vsi někdy důležitá osoba trenéra, pak se to ukázalo nyní. K týmu přišel Oskar Černý ( bývalý dobrý hráč, jak již víte z předchozích řádků) a jeho tým neprohrává sedmnáct po sobě jdoucích utkání. Soutěž končí na druhém místě pouhou jednu výhru za postupujícím Sokolem Račiněves. Není možno zapomenout na nové hráče v mužstvu – P. Knoblocha , V. Podrápského, J. Hajného, V. Horáčka a Z. Balšánka. Na fotbal dochází každý týden přes 150 diváků, kteří s mužstvem v podobných počtech jezdí i na zápasy k soupeřům. Kopaná do Bechlína přitáhla i diváky z okolí, zejména pak příznivce z Předonína, kteří zápasy podle pamětníků navštěvovali v hojném počtu.

Ročník 1959/1960 začal stejně, jak skončil ten předchozí. Výborné výkony ve druhé třídě a konečné druhé místo v soutěži za Sokolem Záhořany, které porazily všechny soupeře a jen náš tým s nimi dvakrát remizoval. V následujícím roce se opět Bechlín bije o špičku soutěže, z níž nakonec do I.A třídy postupuje Sokol Brozany a naše družstvo končí na třetím místě za druhou Duklou Litoměřice. Vynikající éru kopané v naší obci tak završuje ročník 1960/61. Příští léta přinesou krátkodobý pokles, aby se opět fotbal u nás přiblížil svým historickým úspěchům.

5. Tanec v rytmu rock´n´rollu (1961 - 1969)

Šedesátá léta přinášejí do společenského klimatu naší země svěží vítr. Kamenní diktátoři jsou po smrti a společnost má potřebu vyrovnat se s temným obdobím let padesátých. Přichází čas dospívání mladé, poválečné generace, která vidí svět jako místo pro žití v míru, lásce a hudbě. Sport se začíná stávat součástí kultury národů a také propagačním zbožím jednotlivých států. Pro československý fotbal znamená začátek 60. let další z historických milníků. Důvěrou odborníků i fanoušků nepříliš podporovaný národní tým odjíždí na závěrečný turnaj mistrovství světa v Chile. Již ve skupině se střetne s mistry věta z Brazílie, aby po výborných výkonech a vyřazení několika protivníků v čele se Španělskem opět proti brazilským fotbalistům stanul ve finále MS. V něm dokonce náš tým vedl po Masopustově brance 1:0, avšak Brazilci byly nakonec šťastnějším týmem a titul obhájili vítězstvím 1 : 3. Předvedená hra a skromné vystupování našich fotbalistů však zanechaly v srdcích zejména chilských fanoušků nezapomenutelný dojem. A Josef Masopust byl na konci roku 1962 vyhlášen nejlepším fotbalistou Evropy. I na vesnicích však pokračovaly s neztenčenou intenzitou boje o čest a slávu v mistrovských soutěžích nižších tříd.

Klub z Bechlína pokračuje v ročníku 1961/62 ve II. třídě, kterou končí na 8. místě, přičemž do I.A. třídy postoupilo mužstvo Sepapu Štětí. Tým doplňují mladší hráči – J. Chvátal, Z.Janda, A. Hykl, J. Smola, A. Valina a především brankář L. Zimák. U jména Ládi Zimáka je třeba se pár slovy zastavit. Nejen svými skvělými výkony v bráně pře handicap menší postavy, ale především svou hráčskou dlouhověkostí se stal legendou místního fotbalu. Odchytal za tým kolem dvaceti sezon a vždy ve velmi dobré formě. Překonal četná zranění, která se dobrým brankářům nevyhnou a mnohdy i přes ně se účastnil zápasů a tím mužstvo velmi podporoval.

V sezoně 1963/64 skončil tým na 6. místě za postupující Duklou Litoměřice. Zaznamenal však mnohem výraznější úspěch. V pohárové soutěži mužstvo dokráčelo až do samotného finále, když cestou vyřadilo mnohé soupeře, včetně několika týmů z vyšších tříd. Uveďme alespoň některé výsledky : Bechlín – Brozany 2:1, Bechlín - Vodochody 6:0, Bechlín - Třebenice 4:3. Ve finále podlehl sice Bechlín Lovosicím 3:2, ale oba soupeři postoupili do krajských kol soutěže. Bechlín hostil silný celek České Lípy a dokázal s ní remizovat 4:4. Postup hostí zajistil až penaltový rozstřel, kdy byl hostující hráč úspěšnější než náš exekutor Václav Kubík v poměru 4:2. Pro mladší generaci je třeba uvést, že v případě nerozhodného výsledku kopal rozhodující penalty za každý tým pouze jeden hráč. Pro příští sezonu posilují tým hráči S. Veltruský, P.Marek a Jaroslav Balšánek, který se v r.1996 stane zakladatelem fotbalového klubu v Předoníně. Ze II. třídy sestupují týmy Lukavce a Račiněvsi.

Následující dvě sezony jako by byly předznamenány již tou uplynulou. Tým hraje soutěž uprostřed tabulky a po bojích o čelo tabulky z počátku šedesátých let lze považovat výkony mužstva za mírně zhoršené, ačkoliv jsme se utkávali se silnými soupeři z Křešic, Brozan, Terezína nebo Hrobců. Sezony jsme ukončili na 7. respektive 10. místě, a to byl přeci jen mírný ústup ze slávy. Nadějí však byly další příchody nových hráčů, především J. Plzáka, Mirka Suchého, Pepíka Suchého ml. a Petra Černého.

Naděje je jedna věc, skutečnost druhá - pád ze druhé třídy se nedal zastavit, zejména když mužstvo opouštějí její bývalé opory Kubík, Horáček, Kolman, Balšánek a Hlaváček. Hrozbu úplného rozkladu mužstva však zažehnává dohoda s vojenskou posádkou dislokovanou na Benzině. Tým posilují vojáci Tabaček, Tichý a Mistrík a vnesou do týmu správného slovenského bojového ducha. Mimochodem spolupráce s vojáky již fungovala nějaký čas a tak připomeňme ještě několik dalších jmen fotbalistů – vojáků, kteří za bechlínský klub fotbal hráli – Ignáci, Hrubý, Dudek, Liška, Birhanzl, Vojáček, Sedláček, Bouček nebo Valtr.

Ročník 1967/68 začíná obrozené mužstvo. A na výsledcích je to hned znát. Bechlín poráží soupeře na hlavu, sebevědomou Dobříň dokonce 8:0. Po výhře na hřišti Dukly Terezín se zdá, že návrat klubu do II.třídy již týmu neunikne. Vše je potvrzeno v předposledním kole soutěže a postupujeme. Kromě vojáků se navíc osvědčují nové mladé posily týmu – Láďa Macek, Standa Stanislav a Jirka Matouš, stejně jako L.Zimák v budoucnu dlouhověká opora zadních řad. Mladý tým má navíc velké ambice i do dalších let.

Následující sezona potvrzuje předpoklady. Jako nováček soutěže sice tým nemohl pomýšlet na nejvyšší příčky v okresním přeboru, ale 6. místo musí být považováno za úspěch Zejména když je po konci soutěže jasné, že kluby umístěné na 2.-11. místě přeboru v r.1968/69 postoupí do nově zřízené I.B třídy. Objektivně vzato tedy tým neobsadil historicky nejlepší umístění v okresním přeboru, ale vzhledem k faktu, že v následujících letech hrál třídu vyššího označení byť s prakticky stejnými soupeři, lze tento úspěch týmu hodnotit jako jeden z největších. Výraznou osobností mužstva se stal J. Novák zvaný Čert, který odehrál ve 39 letech životní sezonu. Vrátil se také V.Kubík a nastoupili mladíci Karel Barcal a Petr Stanislav. Tým je odměněn zájezdem do Mikulášovi, kterého se s námi zúčastní i bývalý skvělý československý reprezentant Láďa Přáda, dokonce nastoupí v našem dresu v přátelském utkání ( a pak i proti nám).

6. Normalizace je návrat k horšímu (1969 – 1983)

Zatímco se po bouřlivém roce 1968 podle čelných představitelů státu začínal vracet život v naší republice k normálu a strana a vláda o tom přesvědčují národ za pomoci sovětských tanků, jakoby postupný útlum aktivit společnosti předznamenával i ústup ze slávy kopané v naší obci.

Hned v ročníku 1969/70 se mužstvu nedaří a končí v soutěži I.B třídy na předposledním místě, což znamená sestup. Pomoc však přijde nečekaně od vojenských týmů v soutěži. Dvě Dukly tuto soutěž odhlašují (vojsko tehdy mělo jiné starosti), a tak se tým přeci jen jakožto nejlepší z předposledních v soutěži zachraňuje. K jeho dočasné konsolidaci přispívá i příchod Vlasty Macka a Zdeňka Píska. V sezoně 1970/71 tak končí klub na 4. místě soutěže.

S novými posilami Mirkem Fuksou a Láďou Hubálkem odehrál oddíl nejlepší sezonu v I.B třídě následující rok. Po podzimu je druhý za Budyní a nastává stíhací jízda vedoucího celku. Vidina postupu do I.A třídy se sice na jaře rozplývá, ale celkové 2. místo je nejlepším umístěním klubu v jeho historii. V týmu hrají posily – voják Standa Sedláček a Petr Týle. Pohříchu však po hodech přichází půst jak ukázala následující léta. Poslední příjemnou tečkou za sezonou je uspořádání diskusního setkání s Československou brankářskou legendou Františkem Pláničkou, která má velký ohlas.

Ročník 1971/72 je zapomenut. Mužstvo sice dále hraje I.B třídu, ale výkonnost má sestupnou tendenci : r. 1973 – 6. místo, r.1974 – 7. místo, r. 1975 – 11. místo. Ačkoliv v mužstvu hraje stále řada velmi dobrých hráčů, posílených o dobrého útočníka Gottwalda, další problémy se nahromadí v průběhu následující sezony.

Pod dojmem velkého počtu aktivních členů klubu je vytvořeno „B“ mužstvo, které zahajuje své účinkování ve IV. třídě. Nevede si vůbec špatně, ale jeho vytvoření bylo přeci jen nad sportovní síly klubu. Klesající výkonnost „A“ týmu byla potvrzena sezonou 1975/76, kdy naši hráči sestoupili po osmi letech zpět do II. třídy. Tento fakt by snad nebyl tak hrozný, kdyby se rozmělnění sil do dvou týmů nepodepsalo na rozkladu sportovního chodu klubu i v následujících letech. A tak zatímco fotbalový národ oslavoval „ Zlaté hochy z Bělehradu“, náš malý fotbal čekal úpadek. Přitom v týmu nehráli vůbec špatní fotbalisté – kromě těch zkušenějších také například F.Plicka, Z. Hajný, J. Hajný, L. Macek, S. Oplt, M Poláček, Hájek, Valina, Juhaniak, Frýda, Farka, Kadavý, Konfršt, Kavina a další.

Mezi roky 1976 až 1980 „áčko“ nemohlo najít klíč k opětovnému pozvednutí klubu do vyšších pater fotbalové hierarchie. Zesílily dohady mezi týmy „A“ a „B“ o účasti hráčů v mistrovských utkáních, vznikala nezdravá rivalita mezi nimi, která vyvrcholila ročníkem 1978/79, kdy dříve kvalitní mužstvo „B“ muselo být zrušeno pro několik kontumačních výsledků z důvodů nedostavení se k zápasům. Někteří hráči v mezidobí ukončili kariéru, což se projevilo i na výkonech týmu „A“, který se ve své soutěži protrápil v ročníku 1979/80 pouze ke 13. místu.

Jestliže někdo doufal ve zmrtvýchvstání v následující sezoně, mýlil se. Ročník 1980/81 přinesl klubu další ránu. Tým v podzimní části získal jedinou remízu a následovaly již jen další dva body zjara. Tři body vyznamenaly tak jako tak poslední místo, korunu všemu však nasadila inzultace rozhodčího v jednom ze zápasů, vyprovokování rvačky se soupeřem a následný disciplinární trest v podobě odečtu čtyř bodů. Sestup do III. třídy s -1 bodem byl skutečně obrovskou ostudou oddílu.

Sezonu v r.1981/82 zahájil tedy již třetitřídní Bechlín průměrnými výkony a po podzimu byl na 6. místě. Katastrofě z let minulých však neměl být konec. Okamžitě po loňském ostudném sestupu se tým neudržel ani ve třetí třídě !!! Na jaře získal pouhý bod a pro další roky ho čekaly boje v „pralesní lize“. Myslím že mnoha generacím bývalých hráčů muselo být ze stavu kopané v obci do pláče.

S takovou zoufalou bilancí vstupoval klub do ročníku 1982/83, na jehož konci mělo být jméno klubu oslavováno při připomínce 50. výročí jeho založení. Jestliže však tým dospělých procházel totální krizí, naději skýtaly budoucí generace hráčů z populačně silných ročníků 1970 – 1975. Pro tuto drobotinu odváděli nezanedbatelnou práci trenéři L.Tichý a poté D. Kováč. Vždyť žáčků bylo registrováno více než 25 a také dorost měl ve svém středu výborné hráče.

7. Od ničeho k něčemu? (1983 - 1988)

Personální změny v mužstvu byly před sezonou 1982/83 nasnadě. Tým se však skládal poměrně těžce. Díky neúspěchům posledních let hodně hráčů nemělo již zájem hrát a nově přicházející mladší hráči zatím nedokázali navázat na úspěchy minulých generací. Přitom tým měl velmi dobrého mladého brankaře Pavla Suchého, před ním hráli L.Hlaváček, V. Nicek, Slávek Dvořák, A. Petr, Suchý M., P. Šustr, K. Kučera a další. Nově se objevovali i R. Komárek, P. Bureš, M. Štieber a další. Všechno marné, ročník ukončil náš oddíl na 7. místě IV. třídy s třinácti body.

V létě byla uspořádána oslava 50. výročí založení klubu a vydařila se. Kromě toho, že se sjelo mnoho pamětníků v obci již nežijících, sehrála všechna mužstva klubu příjemné přátelské zápasy se soupeři z vyšších tříd. Zaujala remíza žáků s velmi dobrým týmem Štětí 5:5

V ročníku 1983/84 pokračoval trend průměrných výkonů týmu. Ačkoliv klub opět hrál III. třídu, nebylo to dáno jeho postupem, ale skutečností, že IV. třída byla zrušena. Avšak stále kde nic, tu nic. Tým trénoval mizerně, málo se scházel, a tak hrál každý, kdo měl ruce a nohy, ačkoliv se v podzimní části zapojilo do hry 22 hráčů v deseti zápasech, ještě o 11 se tento počet zvýšil po jaře. Sestava nebyla jak vidno ustálená. Klub skončil 6., prostě zase žádná sláva. Jedno pozitivum však tato sezona přinesla. Na jejím konci se přece jen začala krystalizovat alespoň nějaká základní sestava, žel prozatím ze starších hráčů, ti mladší – M.Palic nebo J. Topič byli pouštěni do jiných klubů, aby se však jednou vrátili do nově vytvořeného týmu.

Náznak zlepšení v sezoně 1984/85 byl dílem konsolidace mužstva i příchodu K. Barcala na trenérskou lavičku. Po podzimu bylo mužstvo 3. a na jaře tuto příčku ještě o jeden stupínek vylepšilo. Z mladších hráčů odehrál dobrou sezonu P. Matoušek. Následná sezona 1985/86 však opět přivedla tým do průměru, po podzimu byl jedenáctý, na konci ročníku si jen o jedno místo polepšil.

Trenér Barcal pochopil, že tým je třeba postavit na hráčích střední generace a začít jej posilovat hráči mladšími. V týmu se vedle M.Palice, P. Matouška a L. Hlaváčka objevují také L. Husák, nebo L.Kašička, kteří položili základy nově se tvořícímu mladému týmu. Hráči se teprve dávají dohromady, a tak tým ročník 1986/87 končí ještě na 9. místě, ale předváděná hra není vůbec špatná. Na konci jara je zkoušen v týmu dorostenec M.Podrápský a dává v posledním zápase v Přestavlkách pět gólů ze šesti. Zbývá ještě vyřešit problém s brankářem.

A to se daří hned v následující sezoně 1987/88 příchodem mladého brankáře P.Petráčka z Libkovic. Z dorostu dostane také šanci kompletní útok M.Tichý, M. Fuksa a M. Podrápský. Na podzim tým neprohrává ani jeden zápas, pouze dvakrát remizuje a jaro dohrává v podobné euforii. Svou skupinu vyhrává. M.Podrápský dává 43 branek ve dvaceti zápasech. Protože jsou znovuobnoveny IV. třídy, zůstává Bechlín ve III. třídě i nadále, ovšem pouze s pěti dalšími týmy, a ty jsou doplněny o další mužstva z třídy vyšší. Tým ale již nebude hrát nejnižší soutěž a tak se výsledek klubu dá považovat za postup. Navíc je mužstvo posíleno dalšími hráči – P. Víznerem a J.Barákem, vrací se L.Skládal.

V ročníku 1988/89 se i přes účast dalších silnějších týmů prezentuje tým pěkným fotbalem a ačkoliv se mu příliš nedaří v jarní části sezony, končí na lichotivém třetím místě. Navíc klub dobře hraje v pohárové soutěži, kde poráží mužstva z vyšších tříd (Kostomlaty 8:1, Lounky 6:2, Bezděkov 2:0 a prohrává až s Roudnicí“B“ z 1.A třídy 3:7) a končí až v pátém kole soutěže. Do týmu se začínají prosazovat další mladíci z dorostu – M. Šmída, S. Tiefenbach, Petr Suchý a L. Podrápský.

V sezonách 1989/90 a 1990/91 je mužstvo již konsolidováno a předvádí slušnou kopanou. Výsledky již nejsou tak oslnivé, jako v předchozích sezonách, ale tým ukazuje, že do třetí třídy v pohodě patří a tak končí na 5. a poté 6. místě. Trochu chybějí góly M.Podrápského, který studuje v Brně a hraje jen občas a po r.1992 končí úplně, neboť v Brně po studiích zůstává a tloustne. Také jeho bratr Lukáš odchází studovat do Ústí nad Labem, končí výborný Petr Vízner, pro zranění tvrdý obránce J.Barák. Tým je ale doplňován mladšími hráči z dorostu, a tak o jeho další budoucnosti rozhodnou hráči jiní, stejně dobří nebo i lepší.

8. Kam se poděla kronika? (1992 - 2006)

S pádem komunistického režimu nastaly nové možnosti v rozvoji sportovních klubů. Bylo jen nutné adaptovat se na nové podmínky, a to jak sportovně, tak především organizačně a finančně. V některých klubech se to podařilo více, v jiných méně. Bechlínský klub nezareagoval příliš rychle a vše zůstávalo při starém. Hlavním problémem doby se stala otázka, jak udržet klub finančně alespoň natolik, aby nebyl příliš omezen ve své činnosti. V podmínkách Bechlína věc skutečně nelehká. Významnější možnosti výdělku na chod klubu zeměpisná poloha vesnice neumožňuje, totéž lze říci o možnosti získání sponzorských příspěvků od spřízněných podnikatelů. V obci neleží žádný větší podnik. Navíc je třeba připomenout, že v těchto letech i ustupuje aktivní zájem členů sdružení o práci pro klub, ať již z důvodů časových, pracovních, nebo jen prostého nezájmu. Tento fakt se odráží i ve vedení informací o klubu a pokračování v tradici kroniky klubu. Pro mladé přináší doba také mnohé jiné možnosti využití volného času (někdy i určité zpohodlnění), zasloužilejší členové až na výjimky začínají klub spíše kritizovat, než by se do jeho činnosti aktivněji zapojili a tak postupně dochází ke generačnímu rozkolu. Klub s tradicemi vede několik nadšenců, ale ti nemohou všechnu práci dělat sami, a tak i oni postupně ztrácejí chuť, zejména když je jejich snaha „oceňována“ spíše jen „dobrými radami“ nebo někdy až nepřátelskou kritikou.

Přesto se mezi roky 1992 – 2002 stále hraje v Bechlíně III. třída a týmem prochází mnoho dobrých hráčů, mezi nimi i skvělý S.Stanislav a neméně dobrý M.Suchý, kteří si oba zahrají i v republikových soutěžích. U týmu dospělých se střídají trenéři příliš často na to, aby bylo mužstvo konsolidovanější, mnohdy se i tým nezachová k trenérům příliš fér, jak tomu bylo i v případě B.Palice nebo M.Palice. Postupně se ukončuje činnost žákovského mužstva a když v r. 2004/05 končí členové výboru P.Petráček a V. Nicek, s činností klubu to vypadá bledě.

Na to, v jakých podmínkách klub „přežil“ devadesátá léta, jsou však výsledky týmu dospělých v začátku nového tisíciletí celkem pozoruhodné.

Před podzimem sezony 2001/02 přichází k týmu trenér P.Jeneš, dlouholetý hráč Dobříně, který se do Bechlína přistěhoval. Tým vedený předsedou klubu a zároveň hráčem M. Tichým, který se svou fotbalovou dlouhověkostí zařazuje již dnes k hráčům s nejvíce odehranými utkáními za klub, předvedl herní vzedmutí a zaznamenal vynikající úspěch – postoupil po dlouhých letech do II. třídy. Je však škodou, že tuto soutěž hned v následujícím roce opustil. Pohříchu se tak stalo po výborném podzimu, kdy dva zápasy před jeho koncem figuroval dokonce na druhém místě. Jarní část poznamenala zranění hráčů a nebývalé množství disciplinárních trestů, bohužel mnohdy vyprovokovanými samotnými rozhodčími zápasů. Bechlín skončil třetí od konce, ale v sezoně sestupoval maximální možný počet týmů čtyř.

Na lepší časy se zablýsklo tedy jen na chvíli. P.Jeneš opouští tým mužů, mužstvo dorostenců drží při životě mladý hráč áčka T. Cedrych. Sezonu 2002/03 mužstvo ve III. třídě ještě odehraje solidně, ale následující rok může opět po dlouhých letech dopadnout katastrofou. Výbor je nečinný, o všechno se kolem týmu zařizuje předseda M.Tichý, T.Cedrych a P.Carda. Klub se jen tak tak zachraňuje ve třetí třídě a budoucnost nevypadá zrovna růžově, zvláště když není přihlášeno ani dorostenecké mužstvo a klub snad poprvé v historii nemá vlastní mládežnickou základnu. Ta již delší dobu i s dětmi z Bechlína funguje v Předoníně, týmu, který v r.1996 byl založen fotbalovými nadšenci Balšánkem a Kubizňákem.

V létě k týmu přichází nový trenér – navrátilec z Brna M.Podrápský a mužstvo přebírá spíše ze zoufalství, neboť s trénováním nemá žádné zkušenosti. Šanci dostávají mladí hráči a vedle nich pookřejí i opory týmu. Určitou fotbalovou kvalitu mužstvo má, ale přesto je překvapením, že po podzimu se sluní na 1.místě tabulky před Roudnicí „B“ a týmem Přestavlk. Jaro klub začíná famózně a neztrácí ani bod v 10 zápasech v řadě, prohrává až ke konci sezony, ale již s postupem v kapse. Zvláště důležitým byl prakticky rozhodující zápas o postup s Roudnicí “B“ na domácím hřišti, kdy soupeř posílený čtyřmi hráči vlastního „A“- týmu předváděl od počátku zápasu velmi agresivní hru, která vyústila v jeho jednobrankové poločasové vedení. Díky dvěma gólům Míry Suchého však Bechlín utkání otočil a oslava vítězství byla bouřlivá. Na postupu se podíleli – J.Vašák, P.Suchý, S.Tiefenbach, J.Šašek, J.Farkaš, M.Mazanec, V.Kotě, T.Husák, M.Tichý, R.Tichý, T.Cedrych, M.Suchý, L. Suchý, P. Carda, M.Juhaniak, J.Hrstka, M. Florian.

Slavnostní chvílí nejen pro oceněného ale i pro klub bylo předání nejvyššího vyznamenání ČSTV za celoživotní práci ve prospěch sportu panu Bohumilu Palicovi, který obětavě jako jeden z mála pracuje pro klub prakticky celý život dodnes. Vyznamenání nemohlo přijít do lepších rukou.

S postupem do druhé třídy přišlo i založení týmu nejmenších, tak zvané přípravky, o niž se starají trenéři R.Tichý a M. Suchý. Je to budoucnost naší kopané, nejbližší roky však budou pro klub velice perné, pokud jde o doplňování týmu – bechlínské dorostence budeme muset vykupovat zpět z Předonína, a to ještě není jisté, kdo z nich se k nám vůbec bude chtít vrátit. Optimismus dodává skutečnost, že práce v klubu se zlepšuje, i když se mnozí bývalí členové i obyvatelé obce prozatím na tuto obrodu dívají s nedůvěrou.

(budou následovat statistiky)